Měli bychom, měli.
Oba to víme.
Měli bychom si povídat o věcech, které nám hrnou červeň do tváří.
Ale nepovídáme.
Je tu počasí.
A rady mojí babičky.
A telefonáty tvé maminky.
A písemky.
A učitelé.
A útržky cizích rozhovorů.
A miliony a miliony hloupostí všude kolem.
A pak, když už není o čem mluvit, mlčíme.
Mlčíme tichem, které je otázkou i odpovědí.
Mlčíme tichem, které nemá zábrany. Které se vznáší nad vrcholky hor. Které nás obaluje mlhou,
a my se ztrácíme.
Vzájemně.
V dlaních.
Jen konečky prstů
mrznou.